Matýsek, 27. týden
Ahoj maminky a tatínkové a vůbec vlastně všichni návštěvníci této stránky. Ráda bych se představila, jmenuju se Zuzka a můj příbeh se začal psát v únoru tohoto roku. Proč právě tady si chci vylévat srdíčko? Protože právě díky dvěma dámám, které stojí za touto organizaci, jsem v době, kdy mi bylo nejhůř, našla znovu sílu a znovu začala naplno věřit.
Povím vám část svého příběhu. Únor 2019 se zapíše do mého vědomí nejenom tím, že jsem poprvé uviděla svého úžasného syna, ale také tím, že jsem poprvé s mým malým vykročila na cestu plnou strachu a nevědomosti. Nevědomosti, co bude dnes, co bude zítra, co nás vlastně čeká do budoucna. Matěj se narodil ve 27. týdnu s váhou 1090 g. Malá kostřička potažená kůží, která chránila tělíčko toho nejcennějšího, co může matka mít – svoje miminko. Ležel tam zabalený do plyšových ručiček a dýchat mu pomáhaly hadičky.
Pro mě jako pro maminku to bylo velmi těžké období, ale snažila jsem si hrát na hrdinku. Jako bych se zabalila do betonové schránky a řekla si, že na pláč není čas. Chodila jsem za malým každý den, někdy i několikrát denně. Povídala jsem mu, klokánkovala a říkala mu pokaždé, že se na něj už doma všichni těšíme. Dny plynuly a Matýsek nabíral na váze a rostl nám před očima.
Konečně přišel den, kdy ho mohli odpojit od pomocného vzduchu a Matěj dýchal sám. Něco ve mě jako by se zaradovalo víc než jsem to dala najevo. To přeci znamená, že už to nejhorší má za sebou, dýchá sám. A věděla jsem, že se nám postupně krátí pobyt na oddělení JIP a jsme krůček blíž na cestě domů. Brzy nás přesunuli na méně „hlídaná“ oddělení a já věděla, že už mohu odečítat pomalu dny.
Postupně jsem mohla dělat víc a víc. Malého přebalovat a hlavně brát si ho z inkubátoru k sobě. Bohužel tuto růžovou idylku překazila věta: „Maminko Matýsek má retinopatii I. stupně.“ Najednou se mi celý svět sesypal. Co to je, co to znamená, co malému hrozí, jak to bude pokračovat? Všechny tyto otázky se mi honily v hlavě. A takto jsem „poznala“ paní Šeflovou. Napsala mi, abych se zúčastnila sezení maminek nedonošených miminek v nemocnici. Původně jsem tam šla s tím, že třeba někdo bude vědět, co vlastně retinopatie je.
Sešly jsme se na oddělení maminek. Nikdo nevěděl, jak budou vypada ty, které sezení povedou. Ale v tu chvíli se otevřely dveře a vstoupily dvě ženy. Znáte to, jaké to je, když vidíte někoho poprvé. Sjedete ho pohledem od hlavy až k patě a od paty až k hlavě. V tu chvíli jsem si představovala, jaké asi budou. Sedly si k nám a začaly vyprávět svoje příběhy. A už v první větě jsem poznala, že to nebude pouze o tom zjistit informace, které jsem chtěla znát, ale jako kdyby mi někdo rozloupnul tu mojí nepropustnou betonovou schránku a mě se začaly hrnout po tvářích slzy. Slzy, které jsem tak dlouho držela za víčky. Najednou jsem si připadala „volná“ a mohla se vypovídat o všem, co mě trápí a jak se cítím. Můžete mít tisíc přátel, spoustu specialistů, v horším případě brát i prášky, ale nabídnutý kapesníček a náruč maminky, která prožila to samé jako vy je nepopsatelné. Tyto dvě dámy přišly a otevřely nejen svoji náruč, ale udělaly to nejdůležitější. Otevřely svoje srdce, protože srdce je to co mámě všechny maminky stejné. Naše srdce bijí pro ty naše malé kulíšky do dlaně.
Díky Ivetě a Kristýně jsem znovu začala myslet pozitivně, znovu jsem v sobě našla sílu bojovat. Znovu tu stála sebevědomá maminka, co věřila svému dítěti. Proč jsou tyto dvě ženy pro mě tak důležité? Odpověď je jednoduchá. Protože nejsou lhostejné k nám všem. Mají doma také malé kulíšky, ale i přesto si najdou chvíli a jdou podpořit nás maminky. Maminky, co svůj boj teprve začaly. Děkuji za to, že obě jste a že i díky vám jsme těžké období v nemocnici zvládli a nyní jsme jako tým už doma.